Environmentální krize a konec filosofie

Abstract

Prostřednictvím Hegelovy filosofie ducha předkládaná studie usiluje ospravedlnit Descartovo „umrtvení“ přírody na res extensa jakožto výlučnou podmínku možnosti řešení environmentální krize. Odhaluje, že moderní vykořisťující vztah člověka k přírodě není základem environmentální krize, nýbrž základem jejího řešení. Toto odhalení odvrací naši pozornost od (teoretického) soustředění se na základ a nutí vyjít vstříc (praktickému) každodennímu životu. Toto „překonání zprostředkování“ ústí ve stanovisko „reflektované naivity“, které ví, že nemá „přehodnocovat“ kapitalismem institucionalizovaný instrumentální vztah člověka k přírodě, nýbrž ho konsekventně naplňovat, aby lidstvo vymáhalo energii z přírody ještě efektivnějším způsobem a tím vytlačilo z trhu způsob méně účinný. Příslibem je, že ještě efektivnější vymáhání energie z přírody dovolí ponechat přírodu zasaženou méně účinným vymáháním nedotčenou ve smyslu Heideggerova konceptu Gelassenheit.