Odvaha v psychoterapii

Abstract

Nacházíme se v přelomové epoše. Demokratický svět prochází těžkou řadou zkoušek své odolnosti s nemalým rizikem kapitulace celého systému liberální demokracie. V tomto kontextu se stav naší společnosti rozdělené na tábory nevraživé k sobě navzájem (jak zaznívá ve slovech profesora Praška v Úvodu k naší konferenci) ukazuje nejen v nelichotivém světle, ale vyvolává i mrazení stran dalšího vývoje. Prof. T. Halík nabádá v jednom svém článku demokratickou civilizaci (tedy naši zemi nevyjímaje), ke statečnosti a morální síle, a v případě potřeby i k ochotě ke krajní sebeoběti. O to směšněji v kontrastu s tím působí zbabělé a nemužné chování některých našich politických figur a figurek v nekonečném seriálu jejich trapných kauz, morálních pochybení i trestných činů. Ano, naše doba skutečně potřebuje nadějnou vizi, odolnost a houževnatost, podporu spolupráce, propojenosti a humanistické orientace. Avšak nelze si je představit bez sepětí s jedním klíčovým projevem, a totiž s odvahou. Právě ta totiž, stejně jako ve světě národů a celých populací, je významným prvkem procesu změn odehrávajícího se jak mezi aktéry mezinárodního konfliktu, tak i v procesu zvaném psychoterapie. Čím jiným než s odvahou k sebeodhalení a odkrytí svého příběhu přichází náš pacient, který se musel často dlouze odhodlávat k telefonátu, či e-mailu na naši adresu, překonat stigma našich oborů. Musí už v úvodu terapie prokázat odvahu k důvěře v neznámého člověka, s možností vzniku stejně tak unikátního bezpečného vztahu, jako k zopakování zklamání a posílení nedůvěry. Náš pacient se neobejde bez odvahy k novému náhledu na svůj způsob života a vztahů, na svou podstatu, při zřejmých rizicích jako je vnitřní otřes v dosavadní jistoty s pocity chaosu a prázdnoty. Společnou základnou je pak odvaha k překonávání negativních emocí, zejména strachu a úzkosti ve všech variantách nácviku behaviorálních expozic a kognitivních postupů. Stejně tak nelze bez odvahy otevírat těžká a ohrožující témata v tzv. hlubinných formách terapie. A což teprve odvaha ke změnám v životě, v nové způsoby zacházení se vztahy, jejich postupné přelaďování s nepříjemným strachem v zádech – z rizika jejich ztráty. Odvahy je však zapotřebí i na naší straně – na straně terapeutů. K prodlévání s pacientem v jeho těžkých chvílích, v odvaze otevírat s ním témata, jež nás osobně zasahují, v odvaze ptát se na tématiku smrti a konečnosti života…V odvaze nepracovat s pacienty v období vlastní hluboké osobní krize, v odvaze najít si supervizora, v odvaze vstoupit do vlastní psychoterapie, nazrál-li k tomu čas.