Akceptace právní osobnosti v případě umělé inteligence

Abstract

Umělá inteligence je fenoménem prosazujícím se postupně čím dál více v právních vztazích. Ve většinovém chápání je umělá inteligence softwarem s nejrůznějšími schopnostmi, tedy objektem právního vztahu. Sílí však debaty nad tím, zda by umělá inteligence nemohla být subjektem právního vztahu. Poukazuje se na to, že umělá inteligence je schopna autonomně tvořit, učit se, řídit vozidla, ale je též je schopna získat trvalé bydliště, státní občanství, a dokonce sama sebe reprodukovat. Nicméně k tomu, aby umělá inteligence mohla být subjektem právního vztahu, je třeba jí přiznat právní osobnost jako základní právní status. Jen tak může být obdobně jako právnická osoba coby autonomní výtvor práva pasivním nositelem práv a může se s ní operovat v dalších fázích zkoumání při přiznávání autorství či trestní odpovědnosti.Příspěvek si proto klade za cíl analyzovat podmínky přiznání právní osobnosti umělé inteligenci včetně důsledků z toho plynoucích. V úvodu příspěvku autor vymezí dosavadní vývoj na poli tvůrčí umělé inteligence s důrazem na kritickou revizi jejího místa na poli subjektu právního vztahu. Ve druhé části se autor zaměří na analytický rozbor samotného institutu právní osobnosti, jejího historického opodstatnění, podob, včetně nutných aplikačních kritérií pro její přiznání fyzickým a právnickým osobám. Třetí část příspěvku bude věnována relevantní a stěžejní tuzemské a zahraniční judikatuře na téma právní osobnosti, na což naváže část čtvrtá v podobě úvahy nad použitím případných alternativních modelů v případě umělé inteligence, jako je elektronická osoba, svěřenský fond apod. V závěru bude prostor věnován následkům plynoucím z přiznání právní osobnosti umělé inteligenci se zaměřením na aplikovatelnost předchozích závěrů.