Dvojjediná osobnost Jána Zambora (básník a znalec poezie)

Abstract

Představovat Jána Zambora (roč. 1947) na Slovensku je v podstatě nadbytečné a do značné míry se to týká i českého prostředí, neboť i zde je Zambor znám jako originální básník i překladatel, zejména z ruštiny a španělštiny. Básnické sbírky Zelený večer (1977), Neodkladné (1980) až po Soprán dažďových kvapiek (2000), když nepočítáme řadu výborů, udělaly básníkovi jméno v zahraničí a překladatel byl sám překládán do řady jazyků. Zambor patří k těm šťastlivcům, kteří se na literaturu dívají ze dvou zorných úhlů, a on dokonce ze tří nebo čtyř: jako literární historik a teoretik, překladatel básní: známá je jeho monografie o Kraskovi a české moderně a Miroslavu Válkovi; práce o poezii Báseň a ticho (1997), Preklad ako umenie (2000), Interpretace a poetika (2005), Tvarovanie básne, tvarovanie zmyslu (2010) se staly příznačným projevem spojení literární teorie a praxe. Stěžejní prací je jeho Stavebnosť básne.2 Vícekrát jsme už o něm psali, také na stránkách Slavica litteraria, mimo jiné o jeho knize Preklad ako umenie (2000), Kniha ruskej poézie (2011), Niečo ako láska, niečo ako soľ. Miroslav Válek v interpretáciách (2013), Dom neviditeľných (2014) nebo Vzlyky nahej duše. Ivan Krasko v interpretáciách (2016)3. Zambor je sice teoretik, ale