Pohřbívání v závěru starší doby bronzové na Moravě

Klasická typochronologická schémata (nejen) starší doby bronzové jsou založena na detailním dělení znaků, kterým jsou přisuzovány chronologické vlastnosti. Jedná se nejen o vlastnosti artefaktů, ale také o podoby pohřebních zvyklostí a sídel. Současný výzkum oproti tomu směřuje spíše k definici robustnějších stupňů a sledování průběžnosti jevů. Systematické evidence a záchranné výzkumy umožňují vytvořit si představu o početnosti a podobě archeologických pramenů, ať už sídlišť či pohřebišť, ale i o obdobích, kdy se jejich archeologická evidence vytrácí. Zřejmé jsou tyto trendy v oblasti pohřebních zvyklostí, kde vedou k minimální archeologické zachytitelnosti pohřbů závěru starší doby bronzové kontrastující se zřejmou kontinuitou sídlišť. Tento příspěvek se zabývá otázkou konce únětických pohřebišť na Moravě spojenou s přesunem pohřbů na úroveň povrchu pod mohylový násep, a zaměřuje se na znaky považované za chronologicky citlivé, které mají ovšem zřetelně dlouhodobější výskyt. Pro zpracování jsou vybrány absolutně datované hroby a depozita lidských těl v jámách ze závěru starší a počátku střední doby bronzové, kterými můžeme tyto trendy podložit.